Jiří Machek: Přirozené plynutí času nejde urychlit

Čím právě v Kladrubech žijete?

Připravovali jsme závody spřežení, které se konaly 9. 7. a podpořili jsme našeho jezdce Jiřího Nesvačila jr., který se zúčastnil prestižní soutěže čtyřspřeží v rámci CHIO Aachen, kam se sjela kompletní světová špička 22 jezdců. V celkovém hodnocení kompletní soutěže zaujal 13. místo a potvrdil tak, že patří mezi patnáct nejlepších jezdců světa. Tyto závody se konají v rámci Světového jezdeckého festivalu a řadí se mezi jedny z nejprestižnějších závodů na světě. Téměř jako takové malé mistrovství světa. Shodou okolností, jedním z největších sponzorů je firma Rolex. 

Kladrubští koně mají světový věhlas, samotný areál hřebčína s okolní krajinou je od roku 2019 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Dá se shrnout, čím jsou zdejší koně jiní a výjimeční?

Starokladrubský kůň je s největší pravděpodobností jediné zachovalé plemeno, které bylo speciálně vyšlechtěno jako ceremoniální kočárový kůň. Toto plemeno je označováno také jako galakarosier – část slova gala vyjadřuje, že bylo určeno do slavnostních zápřeží a karosier znamená, že byl určen k tahání velkých těžkých okázalých kočárů, které se označují jako karosy. Aby tyto kočáry utáhl, muselo se jednat o většího a mohutnějšího koně, ale tím, že se jedná i o koně určeného pro ceremonie, musel rovněž reprezentovat toho, koho vezl v kočáře. Kůň musel být krásný jak svým zevnějškem, tak svým pohybem.

Typickým znakem je vysoká akce hrudních končetin – to znamená, že zvedá vysoko přední nohy – dělá jimi majestátní gesta. Tento pohyb je nejvíce znatelný v klusu. Nebylo potřeba, aby se co nejrychleji přesunul z bodu A do bodu B, ale naopak, aby danou trasu absolvoval klidně pomaleji a aby se, když to řeknu lidově, neploužil, ale aby svým pohybem a vzhledem upoutal pozornost. 

Jaký je původ starokladrubského koně?

Jedná se o plemeno, které vzniklo na podkladě starošpanělských a staroitalských koní a je také jedním z mála, které v sobě stále nese znaky středověkých plemen. Většina středověkých již bohužel vymřela. Jedním z těchto znaků je například klabonosá hlava, což je takový zahnutý římský nos.

Starokladrubští koně se chovají ve dvou barevných variantách - v bílé, což jsou bělouši, a v černé, což jsou vraníci. Bylo to tak, že bělouši byli určeni pro světské slavnosti a vraníci pro funerální slavnosti, což jsou pohřby, nebo je také používali vysocí církevní hodnostáři.

Zmínil jste vysokou akci nohou. Je to něco, s čím už se alespoň částečně rodí, nebo se k tomu musí vycvičit?

Už se s tím rodí, protože to vyplývá z jejich anatomie – z úhlování lopatky. Lopatka je takzvaně strmá a díky její poloze vyplývá i její pohyb. Samozřejmě výcvikem a tréninkem se tento pohyb dá změnit tak, že je ještě ladnější a uvolněnější.

Starokladrubští jsou k vidění i u královských dvorů. Kdo aktuálně patří mezi jejich nejvýznamnější uživatele?

Dánská královna Markéta II. používá už od roku 1994 pro slavnosti v kočáře výhradně starokladrubské bělouše z Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Mají okolo 14 běloušů a každý rok kupují tak jednoho až dva. Používá je také Švédská královská jezdecká garda, což je taková obdoba české Hradní stráže. Součástí gardy jsou rovněž hudebníci a je tradice, že trumpetisté jezdí na bílých koních – od roku 2004 k tomu využívají výhradně starokladrubské bělouše. 

Mimo ceremonií jsou starokladrubští koně využíváni v moderních soutěžích spřežení, takže ten, kdo si od nás koupí koně, ho využívá buďto pro volný čas, jako takzvaného hobby koně, nebo pro sedlové jezdecké soutěže a závody spřežení.

Můžete říct něco více k povaze starokladrubských koní?

Mají klidnou povahu a optimální temperament. To se právě dokonale uplatní při ceremoniích, kdy je samozřejmě potřeba ničeho se nebát, nelekat se a často je například vyžadováno i dlouho stát. Ale nejedná se o apatického či líného koně, jak říkám, mají optimální temperament. Přestože je kůň větší a mohutnější, tak je úžasně pohyblivý.

Jakým způsobem si starokladrubský kůň našel cestu ke královským dvorům?

On je vůbec velký úspěch, že například dánská královna používá do kočáru výhradně starokladrubské koně. V každé patriotské zemi, kde mají krále, královnu, nebo třeba královskou gardu, tak preferují koně s příslušností jejich národního plemene. Je takový malý zázrak, že se starokladrubští koně využívají třeba ve Skandinávii, v Dánsku a ve Švédsku. Je to především z toho důvodu, že plemena, která byla k těmto účelům vyšlechtěna, tak zanikla. Do Dánska se nám podařilo prodat první šestispřeží v roce 1994. Důvod byl v celku prostý – Dánové chtěli obměnit koně ve svých královských stájích a požadovali výhradně bělouše, jelikož bělouš historicky reprezentuje vzácnost a exkluzivitu. A tak hledali ideální plemeno, až narazili na starokladrubského koně, který dokonale splňoval veškeré jejich požadavky. Do Švédska se následně prodal první bělouš v roce 2004 a stalo se tak právě na základě doporučení Dánských královských stájí.

Jaké jsou hlavní funkce hřebčína v Kladrubech?

Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem je především hřebčínem a je samozřejmě důležité dbát na to, aby hřebčínem zůstal – takže jeho hlavní úkolem zůstává chov a výcvik starokladrubského koně. Děje se tomu tak historicky v hřebčíně Kladruby nad Labem, kde bylo toto plemeno vyšlechtěno. Od roku 1945 se začal chovat vraník starokladrubského koně ve Slatiňanech a v roce 1992 se oba hřebčíny staly součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Vedle chovu starokladrubského koně zajišťujeme další činnosti, které souvisí například s návštěvnickým ruchem. Národní hřebčín Kladruby nad Labem slouží rovněž jako muzeum, tudíž nejen že má za úkol chránit kulturní dědictví, ale patřičně ho prezentovat i veřejnosti. V Kladrubech nad Labem je několik prohlídkových okruhů –⁠ jednak ve stájích, na zámku, v kočárovně a postrojovně. Návštěvníci si mohou rovněž zvolit prohlídku lesovny, vedle níž se nachází rozhledna, a nebo je samozřejmě možné i navštívit stáje ve Slatiňanech. 

Před covidem navštívilo Národní hřebčín ročně kolem 85 000 návštěvníků, v covidových letech, tedy 2020–2021 klesl tento počet na polovinu. Naším cílem není za každou cenu vytvářet speciální umělé expozice, ale ukazovat hřebčín v jeho ryzí podobě. To znamená, že návštěvník vidí skutečné stáje, skutečný provoz. Takových hřebčínů, které mají historii několik století a stále se používají ke svému účelu, už na světě moc není.

Dá se říct, kolik je podobných hřebčínů v Evropě?

Jé, nerad bych některé urazil, ale je jich do dvaceti. My jsme členem sdružení ESSA, to je sdružení velkých historických evropských hřebčínů, takže o sobě nějakým způsobem víme a jednou za rok se i sejdeme na generálním zasedání.

Takže mezi hřebčíny probíhá spíš spolupráce, než konkurenční boj?

Ano. Spolupracujeme třeba i v tom smyslu, že když se koná velká výstava, tak se připravuje společné vystoupení, kde vystoupí koně například ze čtyř historických hřebčínů najednou. Snažíme se tímto způsobem společně prezentovat toto historické kulturní dědictví.

K jakému účelu si lidé nejčastěji pořizují koně z vašeho hřebčína? 

Když koně prodáme, víme, komu jsme ho prodali, víme, co nám klient sdělí, s jakým účelem si ho kupuje, ale co se s nimi děje dál, o tom už přehled nemáme. Mohu maximálně říct výčet účelů, ke kterým se dají používat: ceremoniální kůň, kůň pro soutěže spřežení, nebo jen pro hobby vozatajství, pak samozřejmě jako jezdecký kůň – opět pro hobby ježdění, nebo i pro sportovní drezuru. Dále se dá využívat i pro hippoterapii. V neposlední řadě starokladrubské koně využívají jízdní oddíly policie, a to jak v České republice, tak třeba v Holandsku, kde slouží u státní policie.

Vztah člověka a koně procházel v historii různými fázemi. Kůň byl v různých obdobích nenahraditelné hospodářské zvíře, ale také dopravní prostředek. Jak vidíte budoucnost soužití člověka s koněm?

Kůň se už nepoužívá přednostně jako hospodářské zvíře, ale ve většině případů je to společník pro volný čas a v tom je i jeho budoucnost. V České republice stavy koní stále rostou. V současné době je jich okolo sto tisíc. Člověk v tom vidí určitý protipól současného přetechnizovaného, přeglobalizovaného a předigitalizovaného světa. Kůň je živý tvor, se kterým člověk může strávit kvalitně svůj volný čas.

Pojďme nyní přejít k vaší práci. Dá se specifikovat, jaká část vaší práce je manažerská a jaká část je u koní?

No to je jak kdy. Musím to rozložit tak i tak. V hřebčíně musím být vidět, to je jasné, ale někdy je také těžké rozlišit, jestli jde o práci manažerskou nebo ne. 

Máte čas se jen tak pro radost projet?

No, moc času teď nemám, takže většinou jezdím, jen když máme kulturní a sportovní akci. Například na zahájení Dne starokladrubského koně, nebo na Hubertově jízdě. Pravidelně nejezdím, to už bohužel nestíhám.

Jak měříte čas? Používáte klasické analogové metody, diář a tužku, nebo vám více vyhovují digitální nástroje?

Používám papírový kalendář, v tomto směru jsem asi stará škola. No a hodinky mám klasické od firmy Tissot, takový spíše společenský model.

Podle čeho hodinky vybíráte?

Já ani nepotřebuji moc funkcí, stačí mi to nejzákladnější, abych věděl, kolik je hodin a aby tam byla vteřinovka. Nepotřebuji ani datumovku. Důležitý je pro mě samozřejmě design. Preferuji spíše minimalistický – v jednoduchosti je krása – se střední velikostí číselníku.

Dá se říct, od jaké značky by byly vaše hodinky snů?

No, značku žádnou vysněnou nemám, my lidé od koní máme zafixovanou značku Rolex. Je to jeden z největších sponzorů mnoha světových jezdeckých soutěží. 

V případě Rolexu člověk nemůže sáhnout vedle. Jak vnímáte spolupráci Národního hřebčína Kladruby nad Labem s Hodinářstvím Bechyně?

Velmi pozitivně. Naše činnosti mají několik spojnic. Jako obě firmy prodáváme něco exkluzivního – v případě Hodinářství Bechyně exkluzivní hodinky – my prodáváme exkluzivní koně. Čas bereme jako hodnotu a Hodinářství Bechyně prodává kvalitní hodinky pro měření této hodnoty. A koně, stejně jako děti, mají rádi, když činnosti v průběhu dne probíhají pravidelně, každý den úplně stejně. U nás hodiny plynou tak, jak tikají hodiny u koní. Nejde nic urychlit, protože koně by znejistěli, takže my se přizpůsobujeme režimu koní a nenutíme koně se přizpůsobovat zrychlenému a čím dál rychlejšímu tempu lidí.

Autor: Pavel Hrůza

Úvodní fotka: Milan Bureš