zavřít
Každá vteřina Magazín Hodinářství Bechyně

Rolex a Panerai Radiomir

Příběh o spolupráci švýcarské hodinářské společnosti Rolex a původně italské značky Panerai je zajímavý z hodinářského i historického pohledu. Zmapovat počátky spolupráce těchto značek není lehké – hodinky Panerai byly až do konce 60. let ryze vojenským náčiním a jako takové podléhaly do značné míry utajení. Rolex je na své historické informace extrémně citlivý a do archivů nenechává nahlédnout prakticky nikoho. Přesto je možné na základě určitých známých faktů příběh spolupráce Rolex a Panerai Radiomir rekonstruovat.

Rolex a Panerai Radiomir

Na počátku byl Rolex

Je všeobecně známým faktem, že Rolex by průkopníkem vodotěsných hodinek. V roce 1926 představil své pokrokové vodotěsné pouzdro Oyster. Kombinací několika patentů (šroubovací víčko pouzdra, šroubovací korunka) se podařilo vytvořit skutečně odolné, hermeticky uzavřené pouzdro. Dostaly je jak náramkové hodinky Rolex Oyster – ty měly tehdy běžnou velikost 32 mm –, tak kapesní hodinky s průměrem 47 mm.

Transformace kapesních hodinek do náramkových ref.2533

Kapesní hodinky se postupně transformovaly do podoby náramkových hodinek s polštářovým pouzdrem, a tak vznikla na svou dobu velmi pokroková časomíra známá jako Rolex Ref. 2533. V katalozích Rolex je možné ji objevit ještě v roce 1935, nejsou však známy téměř žádné dochované kusy, a dá se usuzovat, že s obchodním úspěchem se tyto hodinky nesetkaly. Jejich čas však měl teprve přijít.

Politické pozadí

Ve 30. letech napětí ve světě stoupalo, některé evropské národy se v touze po něčem novém a lepším nechaly zvábit kouzlem nacismu a fašismu. Koncem roku 1934 probíhaly první hraniční šarvátky mezi Itálií a Etiopií, v říjnu 1935 italská vojska do Etiopie vtrhla.

V této neklidné době dokončovali konstruktéři Elio Toschi a Teseo Tesei práci na novém projektu. Spolu se třemi dalšími spolupracovníky z ponorkových konstrukčních dílen Italského královského námořnictva postavili první prototyp SLC – Siluro a lenta corsa, čili pomalu plovoucího torpéda. Toto „torpédo“ či spíše podvodní skútr řídila dvojčlenná posádka. SLC bylo schopné plavat jak nad, tak pod hladinou, a především bylo schopné dopravit k nepřátelské lodi kotvící v přístavu až 225 kg výbušniny TNT a udělat v ní tedy dost velkou díru na to, aby zaručeně klesla ke dnu.

O pár dní později měl ředitel florentské společnosti G. Panerai e Figlio, Giuseppe Panerai, důležitý telefonát z Italského námořnictva (Marina Militare). Byl požádán o výrobu odolných náramkových hodinek a kompasu pro posádku vozidla operujícího pod hladinou. Pochopil, že se chystá něco výjimečného.

Hodinky pro italské námořnictvo

Nastupující fašistický režim razil heslo „Itálie na prvním místě“ a v duchu tohoto hesla se chtěl italský průmysl učinit nezávislým na zahraničních dodavatelích. Společnost Panerai byla spolehlivým dodavatelem zařízení pro námořnictvo řadu let, ale hodinky nikdy nevyráběla. Giuseppe Panerai si možná vzpomněl na robustní vodotěsné Rolexy, které viděl v katalogu, možná ho inspirovaly hodinky Rolex, které ležely na pultě rodinného hodinářství Orologieria Svizzera, jisté je, že objednal hodinky Rolex Ref. 2533. V říjnu 1935 je obdržel, a to v provedení s devítikarátovým zlatým pouzdrem, mimostřednou vteřinovkou na pozici 9 a strojkem se 17 kameny (zřejmě Montilier 663). Hodinky prošly náročnými testy u námořnictva a byly shledány způsobilými k další službě. Naprostou shodou okolností byly tedy zlaté společenské hodinky Rolex schváleny pro drsnou službu na zápěstí žabích mužů italského námořnictva.

Rolex Ref. 2533

Radiomir

Rolex dále pro Panerai vyráběl v letech 1936 až 1956 veškeré hodinky. Od roku 1936 testovalo námořnictvo několik prototypů, produkce finálních hodinek začala v roce 1938. Už první prototyp měl sendvičový číselník. Jako luminiscenční látka byl použit materiál Radiomir: ten si Panerai nechal patentovat už v roce 1915 a využíval ho na svých zařízeních pro námořnictvo. Tento výrazně zářící materiál však obsahoval radium, byl tudíž radioaktivní.

První modely hodinek měly kožený pásek, připevněný pomocí drátěného oka k masivnímu pouzdru o průměru 47 mm. Pevné nožky se na pouzdrech hodinek Panerai objevily zhruba ve 40. letech. U některých provedení byla korunka klasická, u jiných měla tvar diamantu; uvnitř pracoval ručně natahovaný strojek Cortebert 618.

Bojové akce

Činnost útočné potápěčské jednotky italského námořnictva nazvané Decima MAS byla samozřejmě tajná, informace o několika jejích operacích však přesto zčásti pronikly na veřejnost. Nejznámější a asi nejúspěšnější operace této jednotky se odehrála v egyptské Alexandrii. V místním přístavu měly svou základnu britské síly. Kotvily zde bitevní lodě Queen Elizabeth, Valiant a tanker Saratoga. Potopení těchto lodí by znamenalo ochromení britských sil v oblasti, v níž měla Itálie své vlastní koloniální zájmy. Tři dvojice potápěčů na „prasatech“ (tak byla torpéda SLC označována kvůli svým mizerným manévrovacím schopnostem) si prostříhaly cestu přes zaminované sítě a dostaly se k lodím v přístavu. Potápěči vybaveni hodinkami a kompasy Panerai připevnili na těla lodí nálože, pak se však dostali do nesnází, a byli zajati. Shodou okolností byli vyslýcháni právě na jedné z „naočkovaných“ lodí. Zajatý poručík De La Penne o této okolnosti pár minut před výbuchem informoval britského velícího důstojníka, a dal mu tak šanci zachránit posádku. V chaosu vzniklém při evakuaci lodi se mu navíc podařilo uniknout. Výbuchy vzápětí vážně poškodily křižník Valiant, tanker Saratoga i další tanker, zakotvený vedle Saratogy. Bitevní loď Queen Elizabeth se potopila do mělčiny přístavu a trvalo dlouhých 17 měsíců, než byla znovu provozuschopná. Akci v alexandrijském přístavu označil samotný Winston Churchill za „mimořádnou ukázku odvahy a geniality“. Churchill vedle odvahy italských potápěčů ocenil také fakt, že akce splnila svůj účel, aniž kdokoliv zemřel. Jednoduchost a účinnost této operace inspirovala Brity k vývoji vlastních „řízených torpéd“. Torpéda SLC měla později tajnou základnu na tankeru v Gibraltaru; odtud Italové provedli ještě několik dalších akcí.

Kromě případu jednotky Decima MAS se hodinky Panerai dostaly do akce s protifašistickou jednotkou Mariassalto. Tato jednotka se oddělila z Decima MAS a po propuštění se k ní přidali také někteří potápěči z akce v Alexandrii. Italové však nebyli jediní, kdo potápěčské hodinky Panerai použili při svých akcích.

Kampfschwimmer

Zvláštní kapitolu přestavuje použití hodinek Panerai diverzními potápěči z jednotky Kampfschwimmer. Tito němečtí potápěči dorazili do Itálie na počátku roku 1944. Měli zde absolvovat tréning u proslulých italských potápěčů jednotky Decima MAS.

Toto se odehrávalo v době, kdy italští vojáci měli na vybranou ze dvou možností: bojovat na straně nacistického Německa, nebo se nechat odzbrojit a nastoupit k nuceným pracím. Tento osud postihl 710 000 italských vojáků. Z jejich práce těžily firmy jako Mercedes, Volkswagen nebo Bosch. Další část italských vojáků byla na místě zastřelena proto, že odmítli vydat své zbraně. Nacisté popravili přes 5 000 italských vojáků a důstojníků, včetně generála Gandina. Takto se z Italů stávali de facto vyhnanci ve vlastní zemi a v nastoleném chaosu vedle sebe existovalo Italské království, které bylo na straně Spojenců, i Mussoliniho fašistická vláda, jež byla v podstatě loutkovou vládou Hitlerovou. Současně probíhal i partyzánský boj, doprovázený stejnými represemi, jaké známe z příběhů našich Lidic, Ležáků a dalších vesnic.

V této vypjaté atmosféře dal velitel Decima MAS Borghese svým vojákům na vybranou: buď odejít, nebo bojovat po boku nacistů. Část mužů odešla a jako jednotka Mariassalto prováděla diverzní akce proti nacistickým okupantům, částečně dokonce ve spolupráci s britskými jednotkami. S využitím britských řízených torpéd Chariot (obdoba italských „prasat“ SLC) potopili tito muži například křižník Bolzano v La Spezia a poškodili další křižník Gorizia. Druhá část jednotky Decima MAS zůstala. Velitel Borghese si však u okupantů vymohl právo bojovat pod italskou vlajkou a rozhodně nebýt nasazen proti jiným Italům. O věrnosti Decima MAS vůči německým nacistům nadto panují velké pochybnosti, jednak vzhledem k drobným sabotážím, jednak vzhledem k tajným kontaktům s Mariassalto.

Hans Wilsdorf zasahuje

Takto se tedy nacisté dostali k hodinkám Panerai, určeným nejspíš původně pro Decima MAS. V tomto období však už firma Panerai nebyla schopna dodávat své číselníky. Na nacistickou objednávku dalších hodinek nebyla firma schopna reagovat. V chápání nacistických okupantů však takové jednání značilo sabotáž, a vedlo by k popravě rodiny Panerai a k represím vůči jejich zaměstnancům. Podle názorů některých historiků si toho byl vědom i silně protifašisticky smýšlející majitel Rolexu Hans Wilsdorf. Rozhodl se pro akci, jíž zřejmě rodinu Panerai a zaměstnance její firmy zachránil. Hodinky pro Panerai totiž nakonec vyrobil, ale protože nechtěl být s nacistickým vojskem zároveň nijak svázán, nechal ze strojku Cortebert i z číselníků odstranit veškerá označení. Nacisté tak obdrželi hodinky s „anonymním“ číselníkem. V listopadu 1944 se pak jednotka Kampfschwimmer stáhla zpět do Německa.

Poválečná léta

Po skončení druhé světové války kompenzovala společnost Panerai absenci armádních zakázek výrobou soustruhů a dalšího průmyslového vybavení. Zároveň se podařilo najít zákazníky i mimo Itálii: kolem roku 1954 bylo asi 30 kusů hodinek Panerai odesláno do Egypta. Tyto hodinky byly určeny po vznikající jednotku egyptských bojových potápěčů.

Panerai 6152

V půlce 60. let zavádí Panerai novou svítící látku Luminor, založenou na tritiu. Starší, vysoce radioaktivní číselníky byly nahrazeny novými. Název Radiomir byl nahrazen názvem Luminor a zbývající staré číselníky byly v bedýnce na munici nedaleko La Spezia potopeny do moře.

Konec jedné éry

V roce 1968 přišla do Panerai vůbec poslední objednávka od námořnictva. Šlo o 21 kusů modelu Luminor. S touto objednávkou však výroba vojenských hodinek Panerai definitivně skončila. O čtyři roky později Giuseppe Panerai zemřel. Hodinky Panerai však u italského námořnictva sloužily ještě dlouhou řadu let. Ještě v roce 1988 je ve vlastnictví Marina Militare evidováno 73 hodinek Panerai.

Absence otočné lunety nebo jiného zařízení k měření časových úseků však znamenala, že hodinky Panerai nebyly vhodné k potápění se stlačenou směsí: nebylo totiž možné měřit jimi časy dekompresních zastávek. Proto se na zápěstích italských armádních potápěčů začaly objevovat hodinky jiných značek. Zároveň nastal rozvoj civilního potápění a na trhu se objevila nová generace moderních potápěčských hodinek. Na jejím počátku stály modely Rolex Submariner a Blancpain Fifty Fathoms.