Automatické hodinky

Výhodou mechanických hodinek je, že nepotřebují pravidelnou výměnu napájecích článků/baterií, jak je to nutné u hodinek quartzových. Zato vyžadují pravidelné natahování. Většina mechanických hodinek je konstruována tak, že na jedno natažení pera vydrží jít jeden den. To znamená, že jejich nositel musí každý večer nebo každé ráno prostřednictvím korunky pero natáhnout. (A kdyby zapomněl, je to ještě zhruba půldenní až jednodenní rezerva chodu.) Další nevýhodou mechanických hodinek je jejich pohon perem. Je-li totiž pero nataženo naplno, pohání stroj větší silou, než když po celém dni chodu dochází. Tento rozdíl v pohonné síle se projevuje určitou nepřesností chodu. Tyto dvě nevýhody klasických mechanických hodinek – nutnost pravidelného natahování a slábnoucí hnací síla v průběhu jednoho nátahu – vedly hodináře k hledání řešení, které by je odstraňovaly.

Počátky samonátahu

Již koncem osmnáctého století přišel Abraham-LouisPerrelet s geniálním řešením. Doplnil stroj hodinek zařízením, které natahovalo jejich hnací pero tím, že využívalo pohybu nositele hodinek. Tento „samonátah“ měl výstředně uložené pohyblivé závaží, které se překlápělo vždy, když hodinky změnily polohu. Pohyb tohoto závaží pomocí převodů natahoval hodinkové pero. Velkého rozšíření se však „automatické nátahy“ podle pana Perreleta a jeho následníků (Bregueta a dalších) nedočkaly. Musíme si uvědomit, že v té době se hodinky nosily v kapse u vesty a tam mnoho pohybu neměly. Navíc si je jejich majitel ráno připínal a večer je odkládal. Měl je tedy v rukách a vytvořil si každodenní rituál, kdy je při té příležnitosti natáhl. A tak se automatické natahování rozšířilo až mnohem později s rozvojem hodinek náramkových. Ty díky upevnění na zápěstí ruky měly dostatek pohybu a nestávalo se, že by účinnost natahování byla nedostatečná.

Perpetual rotor u náramkových hodinek

Novodobé pokusy o samonátah náramkových hodinek vysledujeme už na začátku dvacátého století. Například hodinky značky Harword dávaly najevo na první pohled, že se natahují „nějak jinak“, protože neměly natahovací korunku. Firma Rolex ve třicátých letech přišla s „perpetual rotorem“, kde se výstředník, který pohybem ruky natahoval pero, mohl volně otáčet kolem dokola a oběma směry. Systém byl velmi účinný a oproti konkurenčním zařízením s dorazy omezujícími pohyb rotoru, byl velmi tichý. Absolutní většina dnešních mechanických hodinek je systémem samonátahu vybavena. Používání hodinek je tak velmi pohodlné a bezstarostné. Díky prakticky neustále plně nataženému peru dostává stroj téměř konstantní pohonnou sílu a přesnost chodu je vynikající.

Rezerva chodu

Mnoho nadšenců nemá hodinky jediné. Pro různé příležitosti nosí různé hodinky (do společnosti, pro sport, do zaměstnání, …) a tak ocení, když je na číselníku ukazatel rezervy chodu, který zobrazuje, jak dlouho právě nošené nebo dočasně odložené hodinky ještě bez natahování vydrží jít. Někteří vlastníci hodinek si také kupují samočinné natahovače, které jejich sbírku hodinek udržují neustále v pohotovosti. Bonusem hodinek s automatickým nátahem je pak i to, že jejich korunka se téměř vůbec nemusí používat a její těsnění se tak zbytečně neopotřebovává.