Korunka je uvnitř opatřena závitem a když ji majitel nepotřebuje použít pro nátah pera nebo jinou funkci, přitáhne ji nad tímto závitem nadoraz k pouzdru. Tak korunka dosedne pevně těsněním ve svém dnu na čelo trubičky se závitem vyčnívající z pouzdra. Je to podobný princip, jako když je šroubovací zátka dotažena pevně na hrdlo láhve. Pronikání nečistot a vody do pouzdra se tím vyloučí. Pokud je třeba natáhnout pero, přestavit datum nebo nařídit ručky, musí se korunka povolit a sešroubovat ze závitu.

Přestože existují i jiné principy těsnění korunky (například patent Panerai), většina hodinářských značek pro hodinky odolávající tlaku odpovídajícímu 200 m vodního sloupce a vyššímu používá šroubovací korunky. Kromě hlavního těsnění ve dnu korunky, na které se korunka dotažením na závit přitáhne, jsou uvnitř ještě pro jistotu minimálně dvě další těsnění. Přesto se každý majitel „potápěčských“ hodinek musí před vstupem do vody přesvědčit, jestli má šroubovací korunku dotaženou. A protože materiály těsnění stárnou, ztrácí pružnost a tím i těsnící schopnost, měl by vlastník hodinek ve vlastním zájmu v několikaletých intervalech doporučených výrobcem nechat těsnost zkontrolovat a případně těsnění vyměnit.