zavřít
Každá vteřina Magazín Hodinářství Bechyně

Emanuele Ridi: S láskou k dobré kuchyni i kvalitním hodinkám

Restauratér Emanuele Ridi, původem z italského ostrova Elba, v Praze provozuje restaurace MANÚ Risto & Lounge a Manú Praga. V Itálii vystudoval ekonomiku a obchod. Celonárodní popularity se mu dostalo díky televizním pořadům S Italem v kuchyni, Léto s Italem a sérii gastronomických knih. Nově se stal jednou z tváří Hodinářství Bechyně.

Emanuele Ridi: S láskou k dobré kuchyni i kvalitním hodinkám

Jak začal váš vztah k hodinkám?

Dalo by se říct, že začal koupí mých prvních hodinek. První skutečné hodinky, co jsem si koupil sám, byly Tudory. Můj italský kamarád zbožňoval hodinky a říkal, že je musím mít… Byl to Tudor, který z dálky vypadal jak Daytona Paul Newman. Za pár let je chtěl zpátky, tak jsem mu je prodal a koupil jsem si Rolex GMT Master dvojky v kombinaci zlato a ocel s hnědým číselníkem zvaným Tiger Eye – ty mám ještě doteď. Takže první hodinky byly Tudor, to mi bylo tak 25 nebo 26 let.

To je dobrý začátek…

Ano. Pak jsem si říkal, že do třiceti musím mít Rolex Daytona. Povedlo se mi to a stále je mám. Je to ještě model se strojkem Zenith.

Ty jsou dnes cennější než pozdější verze se strojkem Rolex… Co bylo dál?

Pak to pokračovalo. Táta měl taky Rolex, pamatuji, že měl ještě presidenty ve zlatě, ty byly parádní. Když mu bylo 60 let, koupil jsem dvoje zelené GMT – to byla výroční edice k 50 let Rolexu – jedny pro něj a jedny pro sebe, ať máme stejné.

Budujete cílevědomě sbírku hodinek, nebo spíš kupujete, co vám aktuálně udělá radost?

Něco mám nasbíráno – i když jednou mě vykradli v mém starém domově – ale něco mám. Ženy mají šperky, náramky, hodinky, kabelky… A my chlapi máme prostě hodinky a auta. Je to pro nás takový šperk, věc, která se nosí každý den.

V Itálii obzvlášť existuje kult gentlemanského stylu, ke kterému patří dobré oblečení a doplňky, jako jsou hodinky, sluneční brýle… Čím to je, že zrovna Rolex má v Itálii takovou sílu?

Nevím, je to značka, kterou vnímám odmalička. Typickou korunku si pamatuji už jako malý kluk. Možná to udělal hodně Gianni Agnelli, dlouholetý šéf koncernu Fiat, který začal jako první nosit hodinky přes rukáv. Vysvětloval to tím, že v létě se potíte a na hodinkách se udělá trochu špíny, na košili je máte pořád čisté. Každý viděl, že nosí Rolex, možná proto se v Itálii hodně prodávají.

Hodinky jsou skvělým dárkem k významným událostem. U nás byla na dlouhou dobu tradice hodnotných hodinek jako dárku k různým památným nebo výročním událostem přerušena a teprve postupně se vrací. Jak je to v Itálii?

V Itálii je to běžné, a právě i zde je Rolex v popředí zájmu. V malinko lepších rodinách je to i tradice. Kdo skončí školu, dostane od táty Rolex. Když jsem si šel zamlada otevřít do banky první účet, bankovní úředník měl černé Submarinery… Když máte v Itálii hezké oblečení a hezké boty, tak k tomu prostě patří Rolex.

Když kupujete hodinky, zajímá vás víc design nebo funkce? Zohledňujete i to, jakou hodnotu budou mít výhledově na sběratelském trhu?

Hodnota dělá dobře vždycky všem… ale řekl bych že design, protože jestli se mi nelíbí (a to je taky hodnota), tak je nechci. Nepotřebuji je, to dám raději peníze na něco jiného. Chci mít hodinky, co se mi líbí, a vím, že je budu nosit. Jinak bych si mohl koupit zlato a dát ho do banky (smích).

Líbí se mi design a klasika. Daytona, Pepsi… dnes má Rolex úžasné modely. I novější barevné hodinky jsou krásné. Design je pro mě hodně důležitý.

Máte nějaký hodinářský sen? Kousek, který byste moc chtěl a zatím nemáte?

Měl jsem jeden sen a ten jsem si splnil, ještě když se dal koupit, a to Nautilusy od Patek Philippe. Další sny nemám. Mám Rolexy, Nautilusy a „ápéčka“… Jiné sny nemám.

Samé ikony… Jste profesionál. Používáte nějakou komplikaci, třeba chronograf u vašich Dayton?

Nebudu lhát, chronograf používám celkem málo. Mám rád design, extra komplikované hodinky nejsou moje parketa.

Pochopil jsem, že jste spíše praktik, ale stejně používáte nějaké další funkce kromě základního zobrazení času?

Ano, to jsem, ale třeba na Nautilech mám fázi měsíce. Vždy mi vadí, že když je tři dny nepoužiju, musím je nastavit znovu. Co mě tedy čeká, je pořízení natahovače, ten ještě nemám (smích).

Pojďme si říct něco ke gastronomii. Jak vlastně vnímáte kvalitu italské kuchyně v Čechách? Počátkem devadesátých let tady byl obrovský rozmach italských restaurací různé úrovně, dnes je tu asi spíše trend objevování asijské gastronomie. Posunula se mezitím někam italská?

Ano, teď je vlna asijské kuchyně, ale i italská jde nahoru, kvalita se zlepšuje. Samozřejmě je tu plno podniků „alla italiana“. Tam často dostanete rozvařené těstoviny dělané s nějakým dochucovadlem… Byl bych raději, kdyby to nedělali, ale některým lidem to chutná. Neměli by to ale propagovat jako italskou kuchyni. Je to ale určitě lepší než dřív, dá se sehnat více surovin. Pravou italskou kuchyni lidi často neznají, to je ten problém.

Má italská kuchyně nějaké trendy, nebo je spíše konzervativní?

Jsou tu trendy, ale v poslední době se myslím všichni vracejí ke klasickým jídlům spíš než k fusion a modernizovaným jídlům. Když si dnes chceš dát pastu a ragú, tak chceš opravdu tagliatelle s ragú, nechceš, aby někdo něco vymýšlel. Ta chuť a ta vůně… to je to, co chceš. Na spoustě míst se vrací ke klasickým jídlům. Rád chodím na fusion, ale jen občas – vždy se rád vracím ke klasice.

Jak moc je k vaření potřeba talent?

To je otázka, kterou jsem dostal asi milionkrát…

…pamatuji si, že jednou jste na ni odpověděl něco ve smyslu „vařit může každý kromě pes“.

(smích) Jo, když vaříš jako pes, moc dobré to nebude. To je jako ve všem. Když to někdo bude hodně chtít, tak to dokáže. Je to jak ve sportu, skoro ve všem. Je to, jak když jsem hrál na kytaru – někomu to trvá dýl, někomu to trvá míň. Pak dorazíš na svou hranici. A kde je, to je talent od Boha. Do nějaké úrovně je to ale čas a píle… U vaření se musí vycvičit chuťové buňky.

Opravdu to jde?

Ano, určitě. Tady jsou lidi zvyklí hodně solit. To se musí trošku ztlumit a pak člověk pochopí. To se mi stane i s kuchařema. Najednou mi říkají: „Teď už cítím chuť masa“. Říkám: „Wow, protože jsi doteď jedl hlavně sůl“. Sůl přebije chutě.

Provozujete dvě restaurace, natáčíte pro televizi, jak odpočíváte?

Asi stárnu, jezdím občas na Elbu, půjčím si lodičku – a můj sen je mít časem trochu větší lodičku, než je ta, kterou si půjčuji – jezdím z Elby na Korsiku až do Sardínie. Můj sen je udělat si papíry na loď, kapitánské zkoušky. Chtěl bych vyjet na měsíc až dva na moře. Zastavíš, kde chceš, když se ti místo nelíbí, popojedeš o zátoku vedle, nakoupíš suroviny, něco si na lodi uvaříš…

To zní jako námět na další váš TV pořad: S Italem na lodi…

(smích) To by šlo, proč ne…

Stal jste se nyní tváří tradičního Hodinářství Bechyně. Jak začala tato spolupráce?

Vnímal jsem Hodinářství Bechyně delší dobu. Před pár lety jsme se potkali s panem ředitelem. Pochopil, jak moc mám rád hodinky a značku Rolex, a sedli jsme si. On má rád jídlo, oba máme rádi auta a víc věcí společně. Tak to začalo zničehonic.

Autor: Pavel Hrůza