Quartzová krize - problém je převlečená příležitost

Quartzový zázrak

O Vánocích roku 1969 dostal svět pod stromeček dárek v podobě prvních náramkových quartzových hodinek. Jednalo se o model Astron japonské společnosti Seiko, který k odměřování času využíval frekvence krystalu oxidu křemičitého, rozkmitaného baterií.

Quartzová technologie byla sice známá už dřív, ale využívala se pouze pro laboratorní účely a její uplatnění v náramkových hodinkách otřáslo hodinářským světem. Quartz byl přesnější a levnější, než mechanický strojek. Pro zákazníka nebylo co řešit.

Digitální budoucnost

Skutečným hitem pak byly hodinky, které místo klasického číselníku s ručičkami ukazovaly čas na displeji se svítícími čísly, čímž budily ten správný futuristický dojem. Vůbec první quartzové digitální hodinky navíc nesly kosmické jméno Pulsar, a ačkoli bylo k zobrazení času třeba zmáčknout tlačítko, bylo to přesně to gesto, díky kterému jste se mohli cítit jako hrdina space opery.

Kosmické nadšení sedmdesátých let hrálo ve prospěch digitálek a japonská značka Seiko se stala největším výrobcem hodinek na světě. Půlka její produkce byla digitální (s displejem) a půlka analogová (s ručičkami), ale téměř výhradně  quartzová.

Soumrak mechaniky

Japonské masově vyráběné quartzové hodinky významně ohrožovaly Švýcarsko, kde se dosud kladl důraz na tradiční řemeslnou výrobu mechanických strojků, které z podstaty nemohly konkurovat cenou. Švýcarsko zareagovalo sice se zpožděním, ale zareagovalo dobře a to hned dvěma způsoby.

Švýcarsko vrací úder - boj o nejtenčí hodinky

Jednou z výhod quartzových mechanismů je, že nemusejí být nijak masivní. A tak se na konci sedmdesátých let začaly japonské značky předhánět v tom, kdo vyrobí tenčí hodinky. Boj odstartovala v roce 1978 japonská firma Citizen se svým modelem Exceed Gold, který měl 4,1 mm, a Seiko se brzy dostalo až na 2,5 mm. O rok později však nově vzniklá švýcarská společnost ETA vstoupila do hry se svým vlastním quartzovým modelem Delirium, který měl 1,98 mm. Seiko sice zvládlo ještě načas zvrátit výsledek boje tenčími hodinkami, ale definitivně prohrálo, když ETA představila model Delirium IV, který má neuvěřitelných 0,98 mm, a je dodnes nejtenčími hodinkami na světě.
1:0 pro Švýcarsko.

Barevný svět Swatch

Zatímco v případě modelu Delirium se bavíme o elegantních hodinkách vyšší cenové kategorie, v dílnách společnosti ETA se už začínalo pracovat na tajném projektu s krycím názvem „Delirium vulgare“, tedy „Delirium pro masy“, které mělo konkurovat japonským hodinkám i té nejnižší cenové třídy.

Tou dobou byla ETA výhradním výrobcem nově vzniklé super-společnosti, dnes známé jako Swatch Group. V roce 1983 byly uvedeny na trh barevné plastové hodinky Swatch a okamžitě se staly celosvětovou senzací.

Hodinky Swatch cílily na mladé lidi, byly levné a dostupné v nekonečném množství designů a barev. Svojí podstatou vybízely k nákupu různých variant a jejich střídavému nošení v závislosti na náladě nebo aktuálním oblečení, čímž proměnily hodinky v módní doplněk, který mimochodem také ukazuje čas.

Komerční úspěch Swatch a upevnění pozice na levném trhu byl první způsob, kterým Švýcarsko reagovalo na quartzovou krizi. Tím druhým bylo tvrdohlavé lpění na řemeslných mechanických hodinkách.

Když máš komplikace, přidej komplikace

Symbolem neústupnosti hodinářského řemesla bylo vzkříšení značky Blancpain v roce 1982, ale také vytrvalá produkce tradičních, ryze mechanických hodinek společností jako Rolex a Patek Philippe, které vsadily na hodnotu krásy a kvality ruční práce, nenahraditelné masovou výrobou. Mnohé značky dokonce zaujaly úplně obrácený postoj a přivedly na svět hodinky s nebývalým množstvím komplikací – nejslavnější z nich, Caliber 89 od Patek Philippe, měly 33 komplikací, 2 hlavní číselníky, 12 subčíselníků a 24 ručiček.

Zprávy o Caliberu 89 oblétly svět a připomněly mu fenomén hodinářského umění. Poprvé se začíná užívat výraz „haute horlogerie“, tedy „vysoká hodinařina“. Další a další značky přicházejí se svými superkomplikovanými modely. Zároveň se zvyšuje poptávka po střídmějších hodinkách s komplikacemi, zejména po chronografech jako je Rolex Daytona nebo Breitling Navitimer.

V devadesátých letech jsou švýcarské mechanické hodinky opět na výsluní popularity – a navzdory tomu, že původně plnily funkci praktických nástrojů nejen pro určování času, jejich nošení se nyní stává symbolem vybraného vkusu a respektu ke špičkovému řemeslu.

O událostech ze sedmdesátých let se často mluví jako o quartzové krizi, ale s odstupem času se nabízí otázka, zda se jednalo skutečně o krizi, nebo příslovečný „problém, který je převlečenou příležitostí“.

Autor: Vratislav Šmelhaus