Miroslav Němeček: Otec mě u ragby držel a dnes jsem za to rád

Publikováno: 16.5.2022
Rubrika: Osobnosti a hodinky

Pro Miroslava Němečka (41) z ragbyových Říčan byl tento sport jasnou volbou. Po úspěších na domácí scéně zkusil hrát na Novém Zélandu, aby později zažil vrchol kariéry ve francouzském klubu US Oyonnax, se kterým se vypracoval do finále druhé ligy a následně až do čtvrtfinále  nejvyšší ligy. V současné době trénuje českou reprezentaci i úspěšný klub RC Mountfield Říčany.

Jak jste se dostal k ragby?

Když se jako já narodíte v Říčanech, máte na výběr dva sporty – můžete hrát fotbal, nebo ragby. Můj otec byl ragbista a já jsem neměl nikdy moc na výběr. Od pěti let mě prostě dali na ragby. Moc jsem tam být nechtěl, protože to samozřejmě ze začátku bolí a bylo tam spoustu negativ. Otec mě u toho ale držel a udržel. Dnes jsem za to rád.

Kdy přišlo to prozření, že je vlastně fajn hrát ragby?

Když mi bylo 19 a vycestoval jsem ven – začal jsem na Zélandu – a tam jsem viděl úplně jiný svět, jinou kulturu. Opravdu bych doporučoval všem hráčům, aby ve své kariéře zkusili alespoň jednou na rok někam vypadnout a poznat svět. Protože kvalita a kultura ragby tady v Česku opravdu není to, co se dá vidět venku.

V devatenácti letech jste hrál na Novém Zélandu, zemi ragby zaslíbené. Kudy se vaše cesta ubírala dál?

Tehdy v devatenácti letech jsem přerušil školu, už jsem se tam nikdy nevrátil. Na Zélandu jsem byl dva roky, pak jsem se vrátil do Říčan. Po pár letech jsem jel na rok do Anglie, z Anglie jsem se vydal na rok do Bordeaux do Francie, z Francie na půl roku do Austrálie. Tam jsem potkal Francouze – bydleli jsme spolu s ostatními hráči v jednom domě – který mě přivedl zpět do Francie.

Následoval vrchol kariéry?

Ano, řekl bych, že vrcholem mé kariéry bylo působení v první francouzské lize v letech 2013 až 2015. To však nebylo hned. Když jsem se někdy v roce 2007 vrátil z Austrálie do Francie, hrál jsem třetí ligu. Do první ligy jsem se vypracoval postupně. V tom regionu, kde jsem hrál, si mě vyhlédl skaut z Oyonnaxu, který na mě dostal tip od mého bývalého francouzského spoluhráče, se kterým jsem hrál v Austrálii. Po chvilce jsem pak nastoupil do klubu US Oyonnax, kde jsem hrál druhou francouzskou ligu. Postupně klub rostl, až se dostal do první, nejvyšší ligy.

Spolu s klubem jste se tedy vypracoval ze třetí přímo do nejvyšší ligy. Tedy obrovský úspěch jak klubu, tak váš. Považujete tento postup za váš největší úspěch?

Ano, postup do první ligy byl určitě můj největší úspěch. Když jsem šel z třetí ligy do druhé, tak jsem ani nepředpokládal, že bych nějak víc hrál. Co jsem chtěl, bylo odehrát alespoň tři zápasy, abych mohl říct, že jsem tam byl a hrál jsem druhou francouzskou ligu. Nakonec to dopadlo tak, že místo tří zápasů jsem jich hrál dvaadvacet a hned první rok mého působení jsme se dostali do finále druhé ligy, kde vítěz postupoval do první ligy. Tam jsme sice prohráli, ale i tak to byl obrovský úspěch, pro mě i pro klub, který absolutně nikdo nečekal. Mám také ocenění za nejlepšího hráče v České republice, což ale není tak směrodatné a těžké, jako hrát francouzskou ligu.

Ragby je tvrdý sport, což je na jednu stranu součástí jeho kouzla, na druhou stranu může generovat zranění. Jak jsou v ragby častá a vážná? 

Zranění se většinou stávají hráčům, kteří třeba moc netrénují, nebo dlouho nehráli. Vrátí se třeba po roce a řeknou si: „Hele jdu si zahrát.“ Tělo člověka, který se připravuje a trénuje dvakrát až třikrát týdně, je zpevněné a riziko je minimální. Mně osobně se nikdy nic vážného nestalo. Asi nejhorší byl zadní křížový vaz, pár přetržených vazů v kotníku, ale jinak to nic zásadního nebylo. Neřekl bych, že je ragby nebezpečnější než cokoliv jiného. Záleží na tom, jak je člověk připravený na fyzický kontakt, a ví přesně, jak se zachovat. Takže úplně v pohodě.

Po návratu z Francie jste ihned začal trénovat české ragbisty?

Já jsem vlastně nikdy nechtěl být trenér. Nikdy jsem o tom ani neuvažoval. Když jsem končil, to mi bylo nějakých 35 let, přesunuli jsme se s manželkou a dětmi na jih Francie, kde jsem tři roky končil aktivní kariéru ve čtvrté lize. Původně jsme tam chtěli zůstat, ale nakonec jsme se rozhodli kvůli dětem a rodině vrátit se do Čech. V Říčanech jsem byl osloven, jestli bych tady nechtěl odehrát poslední sezónu jako hráč. Souhlasil jsem a postupně jsem dostával nabídky trénovat. Nejdřív jsem vzal jeden trénink, pak dva, pak pět tréninků a najednou jsem byl asistent trenéra, pak hlavní trenér, najednou jsem byl v Říčanech sportovní ředitel. Potom za mnou přišli, jestli bych nechtěl trénovat reprezentaci, jenom jako asistent. Tak jsem začal jako asistent a najednou jsem byl hlavní trenér… Nebyl to můj úmysl, ale postupně to celé takhle skončilo.

V čem se liší přístup k tréninku klubu a reprezentace?

Národní reprezentace je hodně specifické prostředí. Když jste v klubu, máte stejné hráče celý rok, můžete s nimi pracovat a máte více prostoru se projevit jako trenér. V nároďáku záleží, kdo vám přijede na sraz reprezentace. Máte tady spoustu hráčů, kteří na sraz z nějakých důvodů nepřijedou. Třeba v hokeji je můžete motivovat penězi. Tady v ragby jim vlastně nemůžeme nabídnout vůbec nic, akorát zahraničním krajánkům můžeme koupit letenku, aby sem přiletěli. Mají ale své kluby, kde jsou zaměstnaní, a to je samozřejmě limituje. V tomhle je to specifické. Musíte dát hráče nějak dohromady a pak máte jen omezený čas s nimi pracovat. Je to hodně manažerská práce.

Je největší úskalí trenéra národního týmu, dostat hráče na jedno místo v jeden čas?

Víceméně ano. Máme kvalitní hráče, ale dostat je k sobě je výzva. To samé ale řeší i v ostatních týmech, proti kterým hrajeme, jak jim se podaří dát dohromady hráče, jestli je to v sezóně, jestli je to vrchol sezóny nebo jestli od zimy do jara. V tomhle je to specifické.

Dalo by se nějak zvednout úroveň ragby v ČR proti ostatním zemím, proti špičce?

No, dohnat evropskou a světovou špičku, to je otázkou třeba padesáti let. Ale co máme šanci teď, je chytnout se druhého sledu, což je Rumunsko, Rusko, Gruzie a jet s nimi a soupeřit s nimi. My jsme, řekl bych, nějaký třetí sled, patříme mezi Nizozemsko, Polsko, možná Německo. Tam bychom tak nějak mohli patřit. Jak rychle je budeme dohánět, záleží spíše na podpoře státu, nebo nějakého sponzora. Protože jak jsem říkal, máme tady nadšené lidi, kteří ale potřebují dostat více prostoru. Je to na tom, kdo je ochotný zaplatit. Doba, kdy se všechno dělalo zadarmo nebo dobrovolně, je už trochu pryč, lidi se musí nějak uživit.

V posledních letech to vypadá, že popularita ragby razantně roste. Čím je to způsobeno?

Tohle podle mě nemohu moc soudit, protože to nevidím z venku, jsem prostě v tomto sportu od pěti let a všechno, co je na ragby přitažlivé, mi přijde normální. Kdybych třeba hrál pět let fotbal a pak viděl ragby, asi bych na to měl jiný názor. Všechny věci jako je férovost, spolehlivost, solidarita mi přijdou úplně normální. Když se ale někdy náhodou podívám na fotbal, chápu, proč to lidi táhne k ragby.

Do jaké míry podle vás mají vliv na charakter ragby peníze? V ragby samozřejmě není tolik peněz jako třeba ve fotbalu nebo hokeji, na druhou stranu je tento sport známý férovostí, týmovým duchem, hráči nesimulují...

Podle mě peníze přitahují určitou skupinu lidí, které bychom v ragby úplně nechtěli. Ano, peníze tady nejsou, což je pro nás na jednu stranu špatně, na druhou stranu je to velké plus, protože se nám vyhýbají takoví lidé.

Ale třeba ve Francii, kde je ragby profesionální od roku 1995 a tam peníze tečou víc a víc, jde vidět, že to nemusí být na úkor hráčské kvality. Hráči nesimulují, i když mají více peněz. Možná oficíři a administrativa může být pod nějakým velkým tlakem a pak se mohou dít nějaké nefér věci – když je na vás větší tlak, abyste vyhrál, tak samozřejmě vás to víc láká, abyste třeba nějakou nefér věc udělal. Ale já bych řekl, že je to hodně spojené s naturelem dané země. Ragby vlastně přišlo z Anglie, a když si vezmete anglické ragby nebo anglický fotbal, vidíte, že si dokážou udržovat nějakou kulturu, která je i v lidech. A vezměte si třeba italský nebo španělský fotbal, tam už je ta kultura zase jiná, je to stejný sport, ale jiná kultura.

Jak probíhá trénink ragby?

Máme sezónu rozdělenou na dvě velké části – na jarní a podzimní. Mezi tím je vždy nějaká pauza, jedna velká zimní pauza, kdy mají hráči 2 – 3 x týdně posilovnu a k tomu je další fyzická příprava, třeba běhání. V sezóně probíhá posilovna neustále 2 – 3x týdně, už ale s o něco menší intenzitou, soustředíme se více na technické aspekty.

Právě při této přípravě je to trochu problém. Všichni hráči strašně rádi hrají zápasy, jdou rádi na trávník a hází si s balónem, to je všechno fajn, ale někdy podceňují zimní přípravu, kdy je potřeba makat, běhat, posilovat a je to hodně nepříjemné, člověk se zpotí… Musíme více tlačit na fyzickou přípravu, jednak kvůli výkonu, ale hlavně kvůli zranění, protože jak říkám, nejvíce se zraní ti, co jdou po zimní pauze rovnou hrát.

Předpokládám, že příprava v posilovně je zaměřená spíše na dynamiku a výbušnost než na klasické „pumpování“…

U nás v Říčanech rozděluje trenér silový tréning do tří fází. Hned po sezóně jsou 3–4 týdny „pumpování“ - je to prostě lehčí posilovna, aby se lidé dostali do tempa, nastane nějaký silový program, jedeme hodně bench press, dřepy, mrtvý tah a podobně. Když jdeme do sezóny, tak už jedeme hlavně dynamické věci. Je to také hodně individuální. Jsou tam hráči, kteří opravdu trénují a jdou do toho na sto procent a jsou lidé, kteří si myslí, že tohle tolik nepotřebují. Takže náš cíl je vzdělávat a vysvětlovat jim, proč je to dobré.

Většina hráčů má nejspíš ještě standardní zaměstnání…

Ano, všichni mají práci, i ti nejlepší z nejlepších. Ani v reprezentaci za to kluci vlastně nic nemají. Jediné peníze, které dostanou, jsou proplacené dny, kdy jsou třeba na celodenním soustředění, a to jenom v týdnu. Pokud tedy máme třeba soustředění středa až neděle, tak středu, čtvrtek a pátek mají proplacené, je to asi tisíc korun na den, takže nic, z čeho by dalo uživit. A to je ten problém. Každý hráč má žebříček svých priorit. Na prvním místě bývá škola, rodina, dejme tomu přítelkyně a pak je někde ragby. A je to samozřejmě logické, ragby je pro ně zábava, a ne něco čím, by se v budoucnu mohli živit, nebo na co by se mohli spoléhat, takže ne vždy mají všichni hráči velkou touhu reprezentovat.

Jak tedy reagujete, když vidíte, že někdo z hráčů tloustne, slábne a je potřeba, aby pořádně zabral? Co máte v rukách, abyste jej mohl motivovat?

Jedině psychologicky. Mívám s hráči čas od času pohovory, a když vidím, že má někdo nějaké problémy, což je na nich většinou vidět, tak za tím hráčem jdu, ptám se, jestli to můžeme nějak vyřešit, jestli můžeme nějak pomoct, ať je to problém ve škole, se vztahy, cokoliv. Snažím se najít problém a pomoci. Někdy to samozřejmě není řešitelné. Když někdo řekne, že má práci od šesti ráno do šesti večer, nestíhá tréninky, tak tam není nic, s čím mohu pomoci. Můžu vytvořit osobní tréninkový program, do toho samozřejmě zkouším motivovat, ale to je vše, co mohu.

Jak probíhá nábor nových hráčů?

Tohle má každý klub trochu jinak a každý má filosofii trochu jinak nastavenou. Když to vezmu za Říčany, tak tam vlastně žádné nábory nejsou. Dětí je tam spousta. Je to dáno jednak tím, že tam těch sportů až tak moc není, pro rodiče je to poměrně levná záležitost v porovnání třeba s hokejem nebo fotbalem a má to tu kvalitu. Takže vlastně ani nepotřebujeme dělat nábory. Je to hodně dané tím, že se tam lidé znají a také třeba kamarádstvím ve školce. Podle toho, co vím o zkušenosti z jiných klubů, nejlíp funguje, když má klub dobré jméno. To se rozkřikne a zájemci prostě chodí sami. Je to tak nejefektivnější. Ano, zkoušeli jsme už propagaci třeba na školách, ale to moc nefunguje. Největší efekt má dobré jméno klubu, a to se pak samo šíří mezi lidmi.

Díky úspěšné kariéře určitě máte respekt a můžete být pro hráče vzorem. Máte vy nějaké vzory, nebo oblíbený tým?

Pro mě je pořád ještě vzorem klub Oyonnax, kde jsem působil. Když jsem tam přišel, byl to malý klub, který měl dvě malé tribuny a okolo hřiště měl ovál na běhání. V průběhu let si vybudoval velký stadion, krásné zázemí, postavili velkou tréninkovou halu, zkrátka z malého prostředí to vyrostlo do hodně dobře strukturovaného klubu. To je to, co bychom chtěli udělat i u nás.

Pojďme k fanouškům, dá se nějak charakterizovat, jaký typ lidí se chodí dívat na ragby?

Já bych řekl, že jsou to víceméně lidé, kteří jsou s tím nějak spojení. Znají někoho, kdo hraje, nebo hrál ragby, jejich děti hrají. A pak jsou to lidé, kteří ragby někdy viděli v televizi a zajímá je to. Především jsou to ale lidé spojení s ragby.

Jaká je na zápasech českého ragby atmosféra?

Velmi rozdílná. Záleží na tom, jestli hrajete na podzim, když je bláto a prší, nebo na jaře, když je sluníčko a lidé si mohou dát pivo. Také záleží, jestli hrajete v základní skupině, nebo hrajete finále nebo playoff. My jsme měli v Říčanech to štěstí, že jsme hráli na konci října minulý rok o titul a sešlo se tam asi patnáct set lidí. To bylo skvělé. Když se podíváte na lidi v zahraničí a tady, lidé nejsou úplně zvyklí fandit a nějak se projevovat. Pořád je to tady takové „uťáplé“, ale minimálně nejsou sprostí, když nefandí nahlas, tak alespoň nekřičí žádné sprosťárny, neperou se, třeba proběhne nějaká narážka, ale jen na přátelské úrovni. Na druhou stranu, vždycky se najde někdo, kdo si dá o tři piva navíc a pak dělá problémy.

Na jaké pozici jste hrál a co to obnáší?

Jako malý jsem začínal na vazači. To je člověk, který často hodí balón a rozbíhá útok, což mi docela vyhovovalo, protože když jsem byl mladší, tak jsem byl daleko větší než moji vrstevníci. Prosazoval jsem se a bylo to fajn. Postupem času, jak mě všichni dorůstali a já jsem už nebyl tak velký a rychlý – v zahraničí byli hráči větší, rychlejší a silnější – tak jsem se posunul do druhé řady. To je ten člověk, který bývá uprostřed chumlu když se tam perou a dělá takovou tu černou práci: Přetlačovat, když někdo bere balón, tak ho odstranit a podobně. Je to hodně silová záležitost. Spíše, než utíkat s tím balónem, se rvete o balón na malém prostoru.

Probíhá stále po zápase tzv. třetí poločas?

Třetí poločas, to je v ragby velká věc. V ragby se hrají dva poločasy, třetí poločas je chvíle, kdy jdou oba týmy po zápase na pivo na bar a dokáží se spolu normálně bavit. Není to tak, že by se týmy po zápase sebraly a odjely, ale společně si sednou na bar a baví se. Děje se to jak na týmové úrovni, tak na úrovni mezinárodní i na top mezinárodní, jako třeba mistrovství světa. Třeba Francie a Nový Zéland se dokáží po zápase někde sejít a dát si prostě pivo. Je to o akceptaci. I když na hřišti je to hodně tvrdé a agresivní, tak pořád je to v rámci nějaké férovosti a pravidel. V ragby se nedějí nefér zákroky.

Čím to je?

Možná je to částečně spojené i s penězi – tlak na výsledek není ještě takový jako v některých jiných sportech. Na druhou stranu mají v sobě hráči zažitou určitou mentalitu a výchovu, která se zachovává a předává se z generace na generaci. Je teď na starších hráčích, aby to zachovávali, aby mladším ukázali, že po zápase jsme prostě kámoši, podáme si ruce a není to tak, že byste hned odešli do šatny a křičeli na rozhodčího.

Funguje to přirozeně, prostě ragby blbce asi tak nepřitahuje, a i když přijdou, tak do kolektivu úplně neproniknou, hráči je nepustí mezi sebe. Už jsem se také setkal s tím, že jeden takový přišel na náš trénink a prostě ho kolektiv nevzal. Řekli mu „Hele, tohle se tady nedělá,“ a jeho to pak přestalo bavit a už nepřišel.

Jaký to je pocit mlýnu?

Pocit mlýnu? Strašně záleží, jakou hrajete pozici. V mlýnu máte tři základní pozice – buďto hrajete první, druhou, nebo třetí řadu. Když hrajete první řadu, tak je to úplně nejtěžší, protože jste vepředu, za vámi je dejme tomu osm lidí, každý má 110 kilo a tlačí do vás a před vámi je osm lidí, kteří mají 110 kilo a tlačí do vás z druhé strany. Takže to musí být neuvěřitelný pocit, já jsem první řadu nikdy nehrál a řekl bych, že prvořadníci jsou sorta hráčů sama o sobě. Jednak celý tým se většinou dělí na rojníky a útočníky - to jsou ti větší, silnější, kteří dělají hodně špinavé práce a jsou více exponovaní v soubojích. Pak jsou útočníci, kteří stojí okolo, často dostanou balón, jsou to lidé, kteří vypadají líp, nejsou tak špinaví a odření. Rojníci jsou naopak hráči s omlácenýma ušima, křivými nosy… Tohle je základní dělení. První řada je svět sám o sobě, kterému málokdo rozumí, a kdo nikdy nehrál první řadu, tak to nikdy nepochopí. Je to specifický post a málokdo ho chce hrát.

Vždycky se říkalo, že v první řadě jsou jenom ti velcí, tlustí, kteří tam stojí a nic nedělají a prostě ostatní zatlačí. To se ale postupně mění a z těch prvořadníků se stávají atleti. Nejsou to tlusťoši, už jsou prostě vysekaní a daleko silnější, protože musí ustát ohromný tlak z obou stran. Pak je to druhá řada, tam jsem hrál já. Tam musíte dát hlavy mezi zadky první řady a oni vás tam různě mačkají. Jak se to mele, mačkají vám uši a jste pořád odření. Jaký je to pocit? No, jako když dáte hlavu mezi dva kameny a teď vás to tam mele, ale dá se na to zvyknout. Když pak člověk skončí s ragby, tak je to asi ta věc, která mu nikdy nechybí, není to to nejpříjemnější na tomto sportu.

Třeba ve Francii je mlýn kultura sama o sobě. Pro rojníka je nejdůležitější prostě vyhrát mlýn. Pro ně prohrát zápas je samozřejmě smutné, ale prohrát mlýn je otázka osobní cti, takže se tam na to hodně dbá. Často se stává, že hodně rvaček vypuká právě z mlýnů. Když je jeden tým přetlačovaný, tak jim kolikrát prasknou nervy a začnou se tam rvát kvůli tomu, že prohráli mlýn. Takže v mlýnu je to hodně drsné, bolestivé, ale zároveň, když vám to jde, tak to přináší dobrý pocit.

Pojďme od sportu k hodinkám. Jaký k nim máte vztah?

Mám doma sice dvoje hodinky, jedny sportovní a jedny na nošení třeba ven, ale zatím hodinky moc nenosím. Strašně rád bych je ale nosil. Dosud jsem jako hráč a teď i trenér trávil většinu času na hřišti, takže to moc nešlo a nechtěli by se mi pořád sundávat a nasazovat. Rád bych si koupil nějaké pěkné hodinky, ale to riziko, že je někde zapomenu, je obrovské.

Jaké hodinky se vám líbí?

Jednak mám rád hodinky s koženým pásem, nemám rád ocelový náramek. Preferuji především větší a masivnější hodinky, ideálně z titanu. Vím, že kdybych chtěl dělat jinou práci, tak bych šel do kvalitních hodinek, mám je moc rád a rád bych do nich více pronikl.

Jaký je váš nejbližší sportovní cíl?

S národním týmem jsme ve fázi, kdy probíhají klubové i mezinárodní prezentace. Před nějakou dobou jsme spadli do horší skupiny, kde jsme třeba s Maďarskem a Lucemburskem. To je místo, kam nepatříme. Je pro nás klíčové abychom se vrátili zpátky do vyšší skupiny. Zároveň bychom chtěli proniknout do evropské soutěže, která se jmenuje Supercup. S klubem nás čeká semifinále extraligy a hned týden nato už je finále extraligy.

Autor: Pavel Hrůza

Foto: Martin Flousek

Magazín Hodinářství Bechyně

Všechny články

Přidejte se k nám