Dýnko

V dobách hodinek kapesních byl pro zadní část pouzdra hodinek zavedený výraz víčko nebo plášť. Pojem dno/dýnko se pro část pouzdra hodinek kryjící strojek ustálil s používáním hodinek náramkových. Má to své opodstatnění. Hodinky kapesní se používají převážně svisle a víčko kryjící stroj se nachází „vzadu“. Zato u hodinek náramkových, na které se díváme převážně shora nebo je odkládáme číselníkem nahoru, je tento kryt „dole“, a proto se pro něj hodí slovo dno. Dlouhá léta se vyrábělo kovové – z pochromované mosazi, ze zlata, z „nerez“ oceli… Je dobře, že v posledních letech výrobci hodinek mnoho modelů opatřují víčkem/dýnkem proskleným. Majitel se tak těší nejen estetikou jejich ukazatele, ale když si je sundá ze zápěstí, může se kochat i technickou krásou hodinkového stroje. Hodinky vyráběné v dnešní době nesou zpravidla na dýnku řadu nápisů a různých vyobrazení souvisejících se značkou, modelovou řadou, materiálem a ryzostí použitého drahého kovu, stupněm voděodolnosti, výrobním číslem, kalibrem stroje atd. Oddělením víčka od středního dílu pouzdra se zpřístupní hodinkový stroj, aby ho bylo možné demontovat a opravit. Protože způsobů upevnění víčka je celá řada a některé hodinkové značky volí zcela unikátní provedení, musí být značkové hodinářství vybaveno speciálními přípravky a nástroji, bez kterých demontáž a opětovná montáž víčka často není možná. V žádném případě nelze majitelům hodinek doporučit, aby demontáž víčka zkoušeli provádět sami. Bez odborného vzdělání a speciálního vybavení hrozí, že se hodinky laicky otevřít nepodaří a dojde k poškození víčka. Ale možná ještě horší situace nastane, když se amatérskému hodináři hodinky otevřít podaří, protože tak se mu zpřístupní cenný a snadno poškoditelný strojek.