Dnes je centrum Prahy svou koncentrací luxusních obchodů srovnatelné s jinými velkoměsty, ale před pár desítkami let tomu bylo jinak. Jedním z lidí, kteří sem prošlapali cestu kvalitním švýcarským hodinkám, je nestor pražské hodinářské scény Vladimír Bechyně.

Mistr hodinář - Vladimír Bechyně

Hodinařina je obor, kde má model rodinné firmy výsadní postavení. Podíváme-li se do nejvyšších pater, například stále existuje (a prosperuje) nemálo manufaktur, na jejichž chodu se různým způsobem podílí několikátá generace zakladatelů. To samé ale platí i pro menší hodinářské obchody. Tradice se ve světě mechanických hodinek cení obzvlášť. U nás byla tato kontinuita, ale i přesto pomalu vznikají nové hodinářské dynastie. Zakladatel Hodinářství ve Štěpánské ulici Vladimír Bechyně (73) podnikání už předal dceři Lence. Do firmy však stále dvakrát týdně dojíždí a kontroluje, zda vše správně běží a soukolí se nezadrhává. Pokračovatelka rodinné firmy sice původně studovala na FF KK a později pár let operní zpěv, životaběh a okolnosti jí však pozměnili plány a udělali z ní šéfovou známého hodinářství. Předání toho, co člověk za desítky let vybudoval, někomu mimo rodinu, si v našem oboru neumím představit,” říká trochu autoritativně a přitom přesvědčivě jedna z žijících legend českých hodinek, muž, který navenek proslul jako první hodinář v bývalém Východním bloku, který mohl oficiálně prodávat rolexky.

Jak získat Rolex

Když se v devadesátých letech otevřely brány do světa, jezdili jsme do Basileje na veletrh, ale stánek Rolexu jsme okukovali jen zvenku. Samozřejmě jsme jim pravidelně psali, že bychom měli zájem jejich značku u nás zastupovat, ale dlouho nepřišla vůbec žádná odpověď. Až po čase zničehonic zavolali z Rolexu, že druhý den přiletí do Prahy, ať jim najdu ubytování a přijedu pro ně na letiště. Tak jsem druhý den vzal škodovku a odvezl je k Hiltonu. Zakroutili hlavou, prý ne, takových hotelů máme u nás spoustu, my chceme bydlet v nějakém typicky českém hotelu. Co jsem měl dělat? Nakonec mě napadl hotel Villa Voyta v Krči, tak jsme tam znovu škodovkou dorazili a oni hned, jó, to se nám líbí. Nakonec tam zůstali asi tři nebo čtyři noci. Objeli si tenkrát celou republiku, Brno, Vary, nakonec jsme jim zbyli já a jeden pražský kolega z branže.”

Před svým finálním rozhodnutím Švýcaři uspořádali večeři, kam pozvali jen nás dva s manželkami. Spolu se svým kolegou z branže, nyní soupeřem, jsme byli požádáni, abychom pronesli něco o sobě, dnes by se řeklo o svých hodinářských kompetencích. Začal jsem mluvit víceméně z nervozity o tom, že vlastně původem zemědělec a že hrabání v půdě mě vždycky bavilo,” směje se Vladimír Bechyně. Manželka do mě kopala pod stolem, ať neplácám hlouposti. Dopověděl jsem asi dvě věty, pak řekli, že to už stačí. Následně dostal slovo kolega z branže a myslím mluvil o hodně zajímavěji, než já. Nakonec se hlavní ředitel Rolexu poradil s kolegou, vrátil se a plácnul dlaní do stolu přede mnou a řekl: Dáváme to vám... Tomu se skoro nedalo uvěřit.”

Skutečně jsme byli dlouho jediní prodejci Rolexu v bývalém Východním bloku. Jezdili za námi Maďaři, Poláci, Rusové a ptali se, jak jsme Švýcary dokázali přesvědčit. Zástupce Rolexu si mne tenkrát po večeři vzal stranou a prozradil mi, proč jsme vyhráli. Prý si o všech kandidátech už předtím zjistili všechno, co šlo, věděli, že hodinářské řemeslo děláme kvalitně. Možná trochu rozhodla nakonec ta půda. On byl totiž také ze sedlácké rodiny.”

Hodinky za býka

Při pohledu na polínka dříví, úhledně srovnaná v dokonale lícujících komíncích, je poznat, že jsme na návštěvě u muže, který ctí přesnost. Vladimír Bechyně si už pár let užívá důchodu nejraději ve svém domě za Prahou. Vyrovnaná polínka ale nejsou jediný doklad jeho pracovitosti. Dům obklopuje vzorně udržovaná zahrada, ve které je dalším oblíbeným místem pana Bechyně skleník. O kus dále za plůtkem se zase promenádují slepice a křepelky.

Silný vztah k půdě mám od dětství, vyrůstal jsem v Borovnici na Vlašimsku, kde měli naši hospodářství. Třeba své první pořádné hodinky jsem získal v podstatě za býka. Když jsem po vyučení nastoupil jako mladý hodinář do jednoho krámku na Malé Straně, jednou mi můj mistr nabídl krásné hodinky, jen za ně chtěl 3000 korun, to byly tehdy ohromné peníze, které jsem samozřejmě neměl. Říkal jsem to otci a ten řekl, počkej na jaře. Vykrmil býka, prodal ho a daroval mi tu částku na hodinky. Z toho vidíte, že mám opravdu sedlácké kořeny,” říká s úsměvem Vladimír Bechyně. Půda je mou velkou vášní i dnes. Ale nejenom půda, i veškeré práce kolem domu. Po těch letech, co jsem každý den nosil oblek a musel být pozitivně naladěný v každé minutě, je pro mne zahradničení a fyzická práce ten nejlepší relax, říká spokojeně pan Bechyně.

Chybí jen medvěd

Vedle zahrady mám ještě další velkého koníčka, který mne drží už od mládí – myslivost. Čekání na divočáka nebo na vysokou na posedu, kolem ticho a sníh, to je jeden z nejsilnějších zážitků, který se ani nedá popsat. Krom toho se mi moc líbí myslivecké rituály a vůbec tradiční myslivecká kultura, která se u nás zachovala. To k tomu prostě patří. Nedaleko rodné vísky jsem členem sdružení vlastnícího honitbu. Tam většinou jezdím, nebo k přátelům na pozvání. V naší honitbě jsem si zařídil trochu lépe vybavený posed, takže to čekání není zas tak nepohodlné, jak to může vypadat. V podstatě to tam mám jako doma.”

Vladimír Bechyně si ale nesplnil všechny myslivecké sny: Rád bych někdy lovil v Kanadě medvědy. Ale nevím, jestli se mi to někdy splní. Nejsem tak dokonale jazykově vybaven, abych tam odjel sám a žena ani dcera mou vášeň úplně nesdílí. Starší dceru jsem vzal na lov jen jednou. Po dlouhém čekání jsem konečně měl na mušce divočáka, ale najednou slyším “kšáá, kšáá”. Dceři bylo zvěře líto, a tak mi zkazila parádní ránu,” vypráví dnes už smířlivě.

Kukačky

Mezi svými známými a přáteli je pan Bechyně pověstný ještě svou pozoruhodnou sbírkou kukaček. Mám rád dřevo a z kukaček na mne dýchá ta venkovská atmosféra, kterou mám taky pořád rád. Většinu příležitostí k rozšíření sbírky mi přinesla má profese. Každé kukačka mají svůj nádherný příběh. Jedny z mých nejcennějších kukaček pocházejí z roku 1820 a mají tak zajímavý příběh, že by to bylo na další článek, směje se pan Bechyně.

„Jednou jsem získal zajímavé kukačky, ale vůbec se mi nelíbil korpus, tak jsem si nechal zhotovit nový, s dřevořezbami znázorňujícími zemědělské motivy, který si pamatuji z dětství,” ukazuje pyšně monumentální kukačky s vesnickou žánrovou scénkou.

Jak to bylo

Před revolucí se tu samozřejmě švýcarské hodinky neprodávaly. Akorát v Tuzexu se občas objevilo třeba patero rolexek, úplně základních modelů, které vycházely asi na 25 000 tehdejších korun. A byly hned pryč. U nás se prodávaly ruské hodinky, Vostoky, Poljoty a další značky, pak východoněmecké hodinky z Glashutte a Ruhly. Nejdražší stály asi 250 nebo 350 korun,” říká pražský hodinář, který vedl hodinářství v pražské Štěpánské ulici, patřící družstvu Soluna. Pak přišel rok 1989 a po něm se mi povedlo hodinářství zprivatizovat a rozšířit portfolio hodinek o prestižní švýcarské značky.

První značky, které jsme začali v roce 1993 zastupovat, byly Tissot, Longines a Certina. Největší úspěch bylo samozřejmě získání zastoupení Rolexu. Později jsme ještě přidali Tudor (2009) a velkoobchodní zastoupení značky Longines (2010). Na konci roku 2013 jsme také otevřeli nový butik na Václavském náměstí.

U hodinářských luxusních značek to může znít jako samozřejmost, ale vždy jsme se snažili vybírat do servisu i do obchodu ty nejlepší lidi. Těch není v téhle republice tolik. Samozřejmě doufám, že jsem si do firmy vybral toho nejlepšího člověka, svou dceru.

Mám radost, když mohu zákazníkům poskytnout ten nejlepší servis – nejen prodat a dál se o zákazníka už nezajímat. Těší mě, když se pak tito zákazníci vracejí, shrnuje Vladimír Bechyně svou celoživotní hodinářskou filozofii.

Zdroj: Proč ne?! Hospodářské noviny