zavřít
Každá vteřina Magazín Hodinářství Bechyně

Martin Stráník: Jakou roli hraje čas při lezení?

Hodinky čtyřnásobného mistra České republiky v lezení na obtížnost, devítinásobného mistra České republiky v boulderingu a také ambasadora značky Tudor mají tuhý život. O jak náročný sport se jedná a jak je u něj důležité měřit čas, nám Martin prozradil v následujícím rozhovoru.

Martin Stráník: Jakou roli hraje čas při lezení?

Co pro Vás představuje značka Tudor?

Tudor na mě působí noblesně, obdobně jako stejnojmenná éra dynastie Tudorovců v historii Anglie. Hodinky na mě působí charismaticky a mají sportovní duši – to je pro mě důležité. To je důvodem, proč jsem hrdým ambasadorem této značky.

Hodinky TUDOR BB58 u Vás mají velmi náročnou službu. Jak jste s nimi spokojený?

Jsem s nimi velmi spokojený. Nikdy jsem hodinky příliš nenosil, ale na Tudory Black Bay Fifty-Eight jsem si zvykl obdobně jako na nošení prstýnku – pokud hodinky nemám na ruce, cítím se nesvůj. Takto kvalitní hodinky mi také dodávají sebevědomí v běžném životě a díky sportovnímu designu se při jejich nošení cítím dobře. Mnoho času trávím ve skalách, a proto oceňuji safírové sklo, které je snad nezničitelné. Přiznám se, že na skalách se k hodinkám nechovám zrovna jako k vlastnímu dítěti, přesto stále vypadají jako nové. Ve skalách si je často sundávám a nandávám, proto oceňuji překlápěcí sponu, snadno se s ní manipuluje.

Black Bay 58 Martina Stráníka

Měl jste nějaký zážitek spojený s těmito hodinkami?

Nevšedním zážitkem byla situace, kdy ke mně člověk změnil chování poté, co uviděl hodinky Tudor na mém zápěstí – v jednání byl najednou více přátelský.

Je čas při lezení důležitý?

Při samotném lezení je zásadní dosáhnout vrcholu. Čas je limitujícím faktorem na závodech, kdy pro zdolání určité lezecké cesty máme určený časový limit. A věřte mi, na závodech čas letí velmi rychle. Čas je pro mě důležitý i při tréninku, kdy se snažím dodržet předem stanovenou tréninkovou dávku v daném časovém úseku. I když jsem již vyčerpaný, hlava mi nikdy nedovolí skončit s tréninkem dříve, než jsem si dopředu stanovil. Čas je pro mě důležitý i v osobním životě, nesnáším být nedochvilný a snažím se být všude včas. Co se týče stravování, které je nedílnou součástí sportovce, jím v pravidelných časech, a pokud se mi nedaří věnovat jídlu v obvyklý čas, bývám trochu nervózní.

To musí být náročné na organizaci času. Jaké metody používáte – papírový diář nebo třeba kalendář v mobilu?

Na začátku každého roku si v hlavě urovnám, co mě v novém roce čeká, ať už z osobního nebo z lezeckého hlediska, a tomu v průběhu roku přizpůsobuji využití svého času. Kalendář lezeckých závodů známe vždy rok dopředu, dle toho zařizuji svůj trénink, případně výjezdy do skal v dlouhodobém horizontu. V krátkodobém horizontu plánuji obvykle pár dní dopředu. Diář ani jiný organizér nepoužívám, vše mám v hlavě.

Novodobým mottem značky Tudor je „BORN TO DARE“. Rezonuje to nějak ve Vás?

V osobním životě mně trochu chybí odvaha, jsem spíše opatrný a důkladně si rozmýšlím důležitá rozhodnutí. V životě potřebuji mít věci naplánované a také se snažím být zodpovědnou hlavou rodiny. V lezení je to jiné. Odvaha je důležitou výbavou každého lezce. Mám rád nové výzvy a beze strachu se vrhám do zdolávání neznámých skalních terénů. Často se ocitám v situacích, kdy lezu vysoký skalní balvan pouze s malou bouldermatkou (lezeckou žíněnkou), kdy musím překonat strach a dolézt na vrchol.


Letošní olympiáda nevyšla, myslíte už na tu příští?

Lezení na olympiádě byla obrovská motivace. Olympiáda je nejvýznamnějším sportovním svátkem na světě. Lezení se tam představí jako tzv. trojkombinace, tedy kombinace jednotlivých lezeckých disciplín – lezení na obtížnost, bouldering a lezení na rychlost. V rámci možností jsem se snažil připravit na kvalifikační závody, domluvil jsem si úpravu pracovního úvazku a dal do tréninku mnoho energie. Mezi 20 šťastlivců jsem se nakonec bohužel nevešel – mnoho bodů jsem ztratil v lezení na rychlost, která se u nás v ČR velmi obtížně trénuje. Velkou motivací jsou pro mě olympijské hry v Paříži v roce 2024, kde by měly být k dispozici dvě sady medailí pro „dvojboj“ (lezení na obtížnost a boulder) a lezení na rychlost, právě v dvojboji bych mohl mít slušné šance se kvalifikovat.

Můžete více přiblížit jednotlivé kategorie sportovního lezení?

Ve sportovním lezení existují tři disciplíny – lezení na obtížnost, bouldering a lezení na rychlost. Lezení na obtížnost neboli lezení s lanem je vytrvalostní disciplína, ve které se lezci snaží dostat na vrchol skály či lezecké stěny, tyto stěny obvykle mají výšku 10–20 m. Bouldering je silová disciplína, často pouze o pár lezeckých krocích, kde se lezci snaží dostat na vrchol balvanu či lezecké stěny do pěti metrů výšky. V boulderingu se v posledních letech hodně prosazuje divácky atraktivní „parkourový“ styl lezení – hodně skoků a koordinačních pohybů. V lezení na rychlost se leze 15metrová relativně snadná cesta, která je standardizovaná – tedy několik let se nezměnila. Tato cesta je v obtížnosti 8 a světový rekord činí 5,48 vteřin. Lezení na rychlost je jedinou disciplínou, která venku na skalách postrádá smysl. Lezení na obtížnost je tradiční disciplínou a v posledních letech je stále více populárnější bouldering.

Je v naší zemi dostatek míst, kde se dá připravovat?

V ČR je mnoho lezeckých destinací s různorodým charakterem lezení. Nejoblíbenější jsou pískovcové skály, ať už skalní stěny v údolí Labe u Děčína či skalní věže v Adršpašsko-teplických skal. Na Moravě máme krásné vápencové lezení v Moravském krasu. V těchto destinacích trávím spoustu času.

Jak jste se k lezení vlastně dostal?

K lezení mě přivedl otec, v pěti letech mě poprvé navázal na lezecké lano a poměrně rychle jsem začal s náročnějším tréninkem na nově otevřené stěně v rodné Chocni. Řekl bych, že první roky jsem lezení neměl příliš rád, spíše jsem jen následoval tatínkovo rozhodnutí. Lásku k lezení jsem našel až přibližně ve dvanácti letech při studiu sportovního gymnázia v Brně, kde jsem se dostal do místní komunity lezců a začal objevovat krásy lezení na skalách.

Jak probíhá trénink na závody?

V tréninkové dny střídám lezení na stěně s posilováním na speciální lezecké desce, tzv. hangboardu. Na stěně obvykle trávím dvě až dvě a půl hodiny intenzivním lezením, podle časových možností a chuti jezdím na stěny po celé republice, aby byl trénink co nejvariabilnější. Na lezecké desce mě baví tzv. Hodinovka – každou minutu dělám nějaký cvik, např. 6 shybů na dobrých chytech, 30 vteřin vis na malé liště apod. Trénuji téměř každý den, odpočinek si dopřeji pouze ve dnech, po kterých následuje lezecký závod či pokus o přelezení skalního projektu. Pokud musím trénink některý den vynechat, např. kvůli nemoci, tak se trápím.

Trénink musí být fyzicky náročný, zbývají Vám ještě síly a chuť na nějaký doplňkový sport, nebo jiné fyzické aktivity?

Velmi rád chodím se psem běhat, hlavně v letním období, kdy se člověk pořádně zapotí, mám rád to následné vyplavení endorfinů. Tento rok jsem se přihlásil na maraton, tak běhám téměř každý den alespoň 20 – 30 minut, ideálně hodinu.

Vzpomenete si na nějaký kritický moment, kdy šlo při lezení do tuhého?

Snažím se takovýmto momentům předcházet a vyhýbat se jim. Asi nejnáročnějším momentem pro mě bylo lezení v Dolomitech na 500 metrů vysoký skalní útvar Cima Ovest, kde jsme se pokoušeli o přelez jedné z nejtěžších vícedélkových cest na světě s názvem Pan Aroma. Rozhodující dva těžké úseky byly ve 150 metrech nad zemí, procházel jsem lezeckým terénem jako první a několikrát jsem musel zkousnout 20 – 30metrový pád, sice pohodlný pád do volného prostoru, ale v této výšce jsem se hodně bál.

Často lezete v krásných scenériích, máte čas vnímat přírodu kolem sebe?

Rozhodně, miluji ve chvílích odpočinku na moment vypnout mozek a jen tak hledět na krajinu. Jedná se o jednu z největších výhod lezení, nemusíme být stále uzavření v tělocvičnách, ale můžeme vyrazit do přírody. Ačkoliv je ČR relativně malá země, máme tu mnoho druhů skal z hlediska jejich materiálu – pískovce, žuly, ruly, vápence a další. Každý druh materiálu je charakteristický skalními útvary, morfologií krajiny či biotopem, jako lezci tedy navštěvujeme často „tak trochu jinou přírodu“.

Scenérie lezeckých destinací

Co považuje za svůj největší úspěch?

Za svůj největší úspěch považuji to, že se celý život můžu věnovat tak krásnému sportu, jakým lezení je. Ze sportovního hlediska si nejvíce považuji druhých míst ze světových pohárů v boulderingu – Meiringen (2016) a Mnichov (2015), a šestého místa ze světového poháru v lezení na obtížnost, kterého se mi podařilo dosáhnout vloni v Chamonix – neskutečný zážitek. Osobně stavím na úroveň těchto úspěchů i své nejtěžší přelezy na skalách, jejichž zdolání mně trvalo několik dní – Ghost Rider v Moravském krasu a The Story of Two Worlds ve švýcarském Crescianu, obě s klasifikací 8C.

Vidíte ve sportu i něco více než tělesný výkon?

Lezení je hodně o tělesném výkonu, kdo více natrénuje, je zpravidla lepším lezcem. Ale lezení není jenom o podávání náročných výkonů ve skalách, jedná se o určitý životní styl, kdy neustále přemýšlíte nad tím, kdy a kam pojedete lézt, co polezete, doufáte v dobré počasí… Je ale také společenskou událostí – lezecký kolektiv je zpravidla plný pohodových lidí.

Předpokládám, že takto specifickým sportem se u nás nedá dost dobře uživit. Jaké je Vaše civilní povolání?

Pracuji jako meteorolog – specialista v Českém hydrometeorologickém ústavu v Hradci Králové. Náplní práce je především servis meteorologických stanic, respektive jejich přístrojového vybavení, kde měříme teplotu vzduchu, rychlost větru a další meteorologické veličiny, z těchto stanic sbíráme data a kontrolujeme je.

Kdo je pro Vás vzorem? A nejen v lezení...

Lezeckým vzorem pro mě byl vždy Chris Sharma, americký lezec, který posouval hranice výkonnostního lezení a vynikal silovým pojetím lezeckého stylu. Na jeho videích jsme s bratrem vyrostli. Dalšími vzory jsou pro mě osobnosti ze sportovního světa, kteří milují sport celým svým srdcem, hodně dřeli a byli schopni úspěchu podřídit celý svůj život, jako např. Jaromír Jágr, Jan Železný nebo Emil Zátopek.

Pojí Vás s dalším českým lezcem Adamem Ondrou rivalita, nebo přátelství?

Myslím si, že přátelství. S Adamem se znám od dětství a společně jsme strávili spoustu času na trénincích a cestováním po skalách. Postupem času mě Adam lezecky přerostl, ale nikdy jsem mu úspěch nezáviděl, ale spíše přál, stejně jako dalším českým sportovcům. Je úžasné, že v ČR máme jednoho z největších lezců historie. Na závodech jsme samozřejmě rivalové a pro mě je vždy výzva se pokusit jej porazit. Dlouhá léta jsem Adamovi dýchal na záda, až letos v zimě na závodě Hangarmasters v Brně pro jednou Adam dýchal na záda mně. Porazit Adama Ondru dá člověku hodně motivace do dalšího tréninku.

Rozhovor: Martin Stráník / Pavel Hrůza